Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Táto pätica bradatých chlapíkov síce pôsobí ako partia čudákov odkiaľsi z predmestia amerického zapadákova, ako vystrihnutého zo scenára filmu GUMMO, avšak imidž je tentokrát fakt to posledné, čo si treba všímať.
Hudobná stránka INTER ARMA je totiž veľmi vysoko nad priemerom, pričom si hneď na úvod recenzie dovolím odvážne tvrdiť, že veľa tak skvelých „metalovo-nemetalových“ albumov, ako je „Sky Burial“, tento rok nevyšlo a zrejme už ani nevyjde.
INTER ARMA zhmotnili veľmi eklektický, ale zároveň vyrovnaný mash-up štýlov, ktoré síce korenia dávno v rockovej histórii, ale ich finálne vyznenie na aktuálnom albume je nanajvýš svieže a originálne.
Je to celkom zvláštne, ak sú vašim fundamentálnym hudobným spojivom pri skladaní piesní art rock made in 70´s, americana, staromilský sludge a v Spojených štátoch dnes veľmi obľúbený black metal. INTER ARMA však vôbec nie sú len o akomsi bezbrehom a nevkusnom miešaní zdanlivo nesúvisiacich žánrov. Naopak. Ich skladby sú organicky znejúce a výpravné celky, ktoré vás aj napriek svojej mnohokrát neľudskej dĺžke nútia byť v strehu.
„Sky Burial“ odštartuje v takmer deathovom tempe nekompromisný nárez „Survival Fires“, ktorý sa však po chvíľke prehupne do atmosférického, industriálne ladeného sludgeu, ako vystrihnutého z „Through Silver In Blood" od NEUROSIS, a v vzápätí sa preladí až na akýsi „južansko-ambientný“ uspávací mód.
V týchto momentoch INTER ARMA pripomenú najmä vynikajúcich U.S. CHRISTMAS. Agresívne a zbesilé momenty sa miesia so snovým hypnotickým rockom, ktorý vrcholí v návaloch geniálnych gitarových sól, podobne ako u „maximalistov“ z CRIPPLED BLACK PHOENIX. Až na to, že týmto sympatickým bradáčom nerobí problém po vyše desiatich minútach artrockového brnkania spustiť blackmetalové peklo („Long Road Home“ I + II !!!).
Vyše hodinová nahrávka kulminuje v poslednej, titulnej skladbe, „Sky Burial“, ktorej neľudská gradácia vyústi až do šialených lámaných matematických rytmamov.
INTER ARMA nahrali jednoducho vynikajúci album. Ide o číry hudobný synkretizmus, ktorý spája to najlepšie z európskej hudobnej tradície (britský rock a severský metal) s tou americkou - či už starou (folk/southern/americana), alebo novou (sludgecore).
INTER ARMA nahráli bez debat výtečnou desku, kterou bych po prvním poslechu jednoznačně zařadil spíše do stájí Neurot Records, než pod střechu Relapse. Temný black metalem huštěný sludge, ve kterém se ryzí kovové riffy topí v syrných oparech neurčitých rozleptaných ploch má velmi specifickou atmosféru. Prašnou, děsivou, hypnotickou a neusmířenou současně. Jsem přesvědčen o tom, že v době, kdy se naplní kniha Zjevení a vyjedou čtyři apokalyptičtí jezdci, toto bude hudba, která dunět pod kopytami čtvrtého z nich a předznamenávat příchod pekla na čtvrtinu země. INTER ARMA stvořili nelítostnou valivou depresivní kolekci, kterou naplnili velmi silným fluidem. Musím tu zmínit i mé pochybnosti, zdali ji pekelníci z Richmondu dokáží se stejnou kvalitou představit i živě. Z toho co jsem měl možnost zatím vidět, ten pocit, zatím nemám.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.