Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Táto pätica bradatých chlapíkov síce pôsobí ako partia čudákov odkiaľsi z predmestia amerického zapadákova, ako vystrihnutého zo scenára filmu GUMMO, avšak imidž je tentokrát fakt to posledné, čo si treba všímať.
Hudobná stránka INTER ARMA je totiž veľmi vysoko nad priemerom, pričom si hneď na úvod recenzie dovolím odvážne tvrdiť, že veľa tak skvelých „metalovo-nemetalových“ albumov, ako je „Sky Burial“, tento rok nevyšlo a zrejme už ani nevyjde.
INTER ARMA zhmotnili veľmi eklektický, ale zároveň vyrovnaný mash-up štýlov, ktoré síce korenia dávno v rockovej histórii, ale ich finálne vyznenie na aktuálnom albume je nanajvýš svieže a originálne.
Je to celkom zvláštne, ak sú vašim fundamentálnym hudobným spojivom pri skladaní piesní art rock made in 70´s, americana, staromilský sludge a v Spojených štátoch dnes veľmi obľúbený black metal. INTER ARMA však vôbec nie sú len o akomsi bezbrehom a nevkusnom miešaní zdanlivo nesúvisiacich žánrov. Naopak. Ich skladby sú organicky znejúce a výpravné celky, ktoré vás aj napriek svojej mnohokrát neľudskej dĺžke nútia byť v strehu.
„Sky Burial“ odštartuje v takmer deathovom tempe nekompromisný nárez „Survival Fires“, ktorý sa však po chvíľke prehupne do atmosférického, industriálne ladeného sludgeu, ako vystrihnutého z „Through Silver In Blood" od NEUROSIS, a v vzápätí sa preladí až na akýsi „južansko-ambientný“ uspávací mód.
V týchto momentoch INTER ARMA pripomenú najmä vynikajúcich U.S. CHRISTMAS. Agresívne a zbesilé momenty sa miesia so snovým hypnotickým rockom, ktorý vrcholí v návaloch geniálnych gitarových sól, podobne ako u „maximalistov“ z CRIPPLED BLACK PHOENIX. Až na to, že týmto sympatickým bradáčom nerobí problém po vyše desiatich minútach artrockového brnkania spustiť blackmetalové peklo („Long Road Home“ I + II !!!).
Vyše hodinová nahrávka kulminuje v poslednej, titulnej skladbe, „Sky Burial“, ktorej neľudská gradácia vyústi až do šialených lámaných matematických rytmamov.
INTER ARMA nahrali jednoducho vynikajúci album. Ide o číry hudobný synkretizmus, ktorý spája to najlepšie z európskej hudobnej tradície (britský rock a severský metal) s tou americkou - či už starou (folk/southern/americana), alebo novou (sludgecore).
INTER ARMA nahráli bez debat výtečnou desku, kterou bych po prvním poslechu jednoznačně zařadil spíše do stájí Neurot Records, než pod střechu Relapse. Temný black metalem huštěný sludge, ve kterém se ryzí kovové riffy topí v syrných oparech neurčitých rozleptaných ploch má velmi specifickou atmosféru. Prašnou, děsivou, hypnotickou a neusmířenou současně. Jsem přesvědčen o tom, že v době, kdy se naplní kniha Zjevení a vyjedou čtyři apokalyptičtí jezdci, toto bude hudba, která dunět pod kopytami čtvrtého z nich a předznamenávat příchod pekla na čtvrtinu země. INTER ARMA stvořili nelítostnou valivou depresivní kolekci, kterou naplnili velmi silným fluidem. Musím tu zmínit i mé pochybnosti, zdali ji pekelníci z Richmondu dokáží se stejnou kvalitou představit i živě. Z toho co jsem měl možnost zatím vidět, ten pocit, zatím nemám.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.